Road Trip Turecko

Bylo nám trochu líto, že ač jsme v Turecku žili víc než rok, vlastně jsme toho – vzhledem k okolnostem – zas tolik neviděli. Mezikontinentální stěhování se zdálo jako ideální čas na pořádnou dovolenou, a tak jsme se vydali na roadtrip po Turecku, abychom to trochu napravili.

Ve čtvrtek přiletěl Filip, v pátek Jeník asi po 3 týdnech nonstop makání skončil v rachotě a v sobotu kluci vyrazili autem z Istanbulu směr jihovýchod. Já s Venoušem jsme za nima letěli do Diyarbakiru – hlavního města tureckého Kurdistánu. Přece jen se nám zdálo, že cestování v autě si Véna ještě užije a že je rozumnější, když se na místo dopravíme asi za hodinu a půl letadlem.

Jeník s Filipem nasadili krkolomný tempo (aby probůh! něco nepropásli) a když jsme za nima s Vénou po 4 dnech dorazili měli natočeno už asi 2500 kilometrů a byli rádi, že už jsme tam a že zvolnit už prostě musí. A začal ramadán. Zdálo by se, že na život evropského turisty by to nemuselo mít vliv, ale ne v konzervativních městech na východě Turecka. Dostat jídlo v průběhu dne byl například ve Vanu docela problém a člověk se po městě něco naběhal než našel jeden otevřenej zaplivanej lokál, kde mu něco dali. Někde dávali jídlo pouze uvnitř za zataženými závěsy. Na černomořském pobřeží to pak už vesměs problém nebyl. Taky se na východě dost hodilo, že se domluvíme turecky, protože jinak by to bylo nejspíš rukama nohama. Ne, že by to nešlo, ale rozumět alespoň trochu místnímu jazyku a domluvit se dokáže zážitek z cestování hodně změnit.

Kopírovali jsme s nějakým odstupem hranice Turecka a z východu jsme se – už bez Filipa, který nás opustil v Karsu – vraceli po černomořském pobřeží. Najeli jsme za ty 3 týdny 5690 kilometrů. Véna byl jako obvykle skvělej – spal, jedl, nijak zásadně se nepodivoval, že každej nebo každej druhej den spíme někde jinde. Občas trochu prudil v autosedačce, ale kdo by se divil, že jo. Navíc datle, sušený švestky nebo sýr to vcelku spolehlivě řešily.

Myslím, že jsme si to fakt užili. Všichni. Venouš teda asi hlavně, že nás má celý dny oba „doma“ a jen pro sebe. A i když se ty kilometry zdají šílený, nakonec mi to tak vůbec nepřipadalo.