Real estate po turecku

Letná – Taksim

Po nedělní svíčkové, výpečkách se zelím, několika hladinkách v Lokále a posledním kafi Pod Lipami se trochu smutně rozhlížíme po letenském bytě, který jsme si ani nestihli pořádně užít, balíme bagáž a vyrážíme vstříc nové budoucnosti. Při pohledu na zelený parapet Prašivky zamáčkneme slzu. Au revoir!

Kratičký let vesměs prospíme, na letišti nás vyzvedává Cemil – řidič AO kanceláře a znalec místních poměrů. Sympaťák, co se v tlačenici evidentně vyzná a v mládí hrával za Fenerbahçe. Co víc si přát. Podá základní info a odveze nás do hotelu u Taksimu. Zítra a pozítří s námi projde nějaké byty k pronájmu. Cajk.

I přes veškeré pokusy vysvětlit v istanbulské AO, že hvězdiček nepotřebujeme příliš mnoho a že bychom raději hotel, kde si člověk může dát oběd a vyprat jedny trenýrky nepřijde na 13 lir, stojíme na recepci a připadáme si nepatřičně. Good evening sir, super deluxe cosi, have a nice stay, jdeme spát.

Real estate po turecku

Dopoledne nás vyzvedává Cemil a razíme se podívat, co Istanbul nabízí. Cestou přibíráme ještě Murata – realiťáka v padnoucím obleku s přísnou rozhalenkou a lámanou angličtinou. Naše původní představa, že za den oběhneme 15 bytů a vybereme si, se rychle ukáže jako dětsky naivní. Ke shlédnutí každého bytu je potřeba sehnat minimálně dva další lidi, jejichž funkcí v procesu si často nejsme úplně jistí. Jednotícím prvkem je, že jsou vždycky něčí bratr nebo sestra a že většinou nejsou hned na místě. A tak hodně postáváme, posedáváme, vypijeme dost čaje a kafe a Cemil s Muratem vytáhnou každej tak půl krabky. Well, na tohle si zvyknu snadno … uvidíme, jak Jeník.

Kromě ohledání drobných procesních rozdílů při shánění bydlení také zjišťujeme, že najít něco rozumného tady asi nebude taková sranda. Centrum Istanbulu se rozkládá na území, které členitostí odpovídá asi české vrchovině, což se v městské zástavbě projevuje prudce spoupajícími a klesajícími úzkými uličkami, nesčetnými dlouhými schodišti a schůdky, ale taky výhledy na Bospor, které se z ničehonic objeví mezi budovami. Budovy staré zástavby jako by i uvnitř kopírovaly istanbulský terén – úzké a prudce se zdvihající, s těsnými, točitými schodišti a miniaturními výtahy. Když poprvé vidíme výtah jedoucí ne z přízemí, ale z prvního patra, divíme se. Podruhé, potřetí … počtvrté už nepřekvapí ani sjezd pro kočárek z leštěného mramoru sklonu skokanského můstku. A pak zařízení bytů. Ano, na hranici mezi Evropou a Asií lze asi jen těžko očekávat skandinávský minimalismus, ale realita atakuje limity mojí fantazie – kožený nábytek se zlatými ornamenty, tmavá dřevěná obložení a pestrobarevné ozdobné štuky, monstrózní krby a psychopatické skulptury, sytě barevné stěny z levných tapet, brutální mramorové koupelny s kohoutky ve tvaru zlatých labutí a multifunkčními sprchami, které člověku provedou kdovíco … Jeník po dvou dnech začne dojíždět do kanceláře (rozumněj maličké místnosti bez oken se třemi dalšími lidmi, protože to stěhování plánované na konec roku se zatím jaksi nestihlo), já denně navštívím několik bytů a přestávám věřit, že najdeme něco krásného. Začínám doufat, že se nebudu muset 2 roky bát v koupelně!

Happy-end

Nakonec najdeme, co jsme hledali. Malý zázrak. Světlý byt s balkony a vysokými stropy, v pěkném domě s přiznanou kovovou nosnou konstrukcí v interiérech. Vkusně a moderně zažízený, s výtahem, příjemnou kavárnou dole v domě a zrzavým tureckým domácím. Cemil s Muratem s ním dohadují cenu, my se následně dlouze a ostentativně rozmýšlíme. Konzultace s rodinnou. Pak se cena ustálí na částce akceptovatelné pro obě strany a zrzoun si přijde potřást s Jeníkem rukou. Deal! Stěhujeme se na apríla.

Do lehce ospalé, nepříliš turistické čtvrti Cihangir. Pět minut od Taksimu, pět minut z kopce k Bosporu. Naše nové doma. Návštevy vítány!