Líbánky v -istánech

V sobotu svatba, v pondělí do Asie. Jsme trochu použití – Jeník si přivezl rýmičku a já zašvihlej krk. Někdo se holt příliš zahříval zevnitř a někdo moc házel hlavou.

Kyrgyzstán

Letíme do Biškeku a kolem jezera Issyk-Köl rovnou do Karakolu. Vzhledem k tomu, že jsme ještě nedospali svatební večírek se nám nechce rovnou do hor, druhý den vyrážíme na jednodenní výlet do Jeti-Öghuz. Na konci nás čeká pěkné komunistické sanatorium, kde se za drobnou úplatu necháme namasírovat. Paní má sice páru a nebojí se do toho opřít, krk mi ale moc nenapraví. Na trek nakonec vyrážíme přes jezero a pas Ala-Köl, údolí Altyn Arashan a zpět do Karakolu. Krajina je boží. Spíme asi ve 3000 m.n.m., výměnou za mytí nádobí v ledový řece nasytíme dva Frantíky, co nemaj jídlo. Druhej den přes jezero, pas a sněhovej splaz zas dolů do údolí. Končíme v osadě, kde mají sirný prameny, takže teplá koupel a ochlazení v řece na závěr dne. Skoro jak Osterrajchu v hotelu. V Karakolu ještě okoukneme zvířecí trh rozlohy asi čtyř fotbalových hřišť a mizíme po druhém břehu jezera Issyk-Köl do Barskoönu, rajtovat na koních. Pak let Biškek-Taškent a Uzbekistán here we come!

Welcome to Uzbekistán

Do Taškentu se těšíme. Jeníkův uzbecký klient se s náma chce potkat, tak předpokládáme, že zajdeme se místňákama na večeři a trochu poznáme, jak to tu chodí. První překvapení nastave už v letadle, když hlásí naše jména, ať jdeme do VIP busu. No, tak neprotestujeme a do země vstupujeme diplomatickou pasovou kontrolou. Všude se píše, že vstup do země je několikahodinovej vopruz a tady za nás víza vyřeší nějakej pikolík a celý to trvá asi půl hoďky. Cajk. Když vylezeme z letiště čeká na nás nablejskaná audina a pětičlenná delegace s obřím pugétem růží. Po počátečních oboustranných rozpacích (my z uvítání, oni z toho, že máme batohy a co máme na sobě) nás naloží do audiny a vezou na hotel. Není to sice ten, co jsme v něm chtěli spát, ale co dá dělat. Nějak to prezidentský apartmá v Raddisonu o rozloze našeho letenskýho bytu překousneme. Vysprchujeme se a už nás vezou na oběd. Tedy přesněji opuletní obžerství v restauraci, kam „chodíš, když znáš třeba nějaký diplomaty a chceš, aby se to vědělo“. Celému tomu velí Utkur Baktyrevič a ten se teda poroučet nebojí. Pak krátkej sightseeing ve stylu „á, ta mešita je už zavřená? no a nechceš se ještě podívat, jestli je opravdu zavřená?“ A ruka do kapsy. „No vidíš, že nebyla.“ Pak nám půjčí hadry, protože konečně pochopí, že nic lepšího, než co viděli, fakt nemáme a asi se s náma styděj chodit. Dost nám to sekne – oblíbíme si hlavně Jeníkovo lakovky s brutální špičkou. A pak večeře, která se od oběda liší pouze v množství zkonzumované vodky. Uff. Druhej den výlet za město k jezeru. Audinou, ani krok pěšky. Teda od auta k motorovýmu člunu. A opulentní oběd v místní nejluxusnější restauraci. Po večeři jsme rádi, že zítra mizíme, tohle se fakt nedá. Ještě nám koupí lístky do první třídy na vlak (i když tedy úplně nechápou, proč nechceme auto s řidičem a trváme na tom, že pojedeme vlakem), nabalí nás taškama příšernejch suvenýrů a propustí. Díky Davrone Davidoviči, teď můžu všem vyprávět, jak jsem o svatební cestě dostávala kytice růží, spávala v prezidenstkým apartmá a užívala si luxusních restaurací. Jedeme do Samarkandu. Poprvé v Uzbekistánu potřebujeme peníze a tak Jeník mění. Za 100 dolarů člověk dostane asi 250 000 somů a největší bankovku mají tisíc, takže se vrátí s igelitkou prachů. Mění se na černým trhu, protože maj lepší kurzy než oficiální. Stačí koukat po chlápcích veksláckýho zjevu a narvanejma igelitkama. Zbytek dovolené vždycky chceme oba platit, protože nás baví odpočítávat z těch balíků prachů. Večeře za 40 000, odpolední kafíčko za desítku. V Samarkandu, Buchaře a Chivě si užíváme pohodu – zůstáváme vždy 2 dny a flákáme se po městě, mešitách, trzích, kafíčkujeme. Pohoda.

U Váňů v Kazachu

Přiletíme do Almaty, batohy si hodíme k Radkovi do Kazakhmysu a jedeme okouknout město. No, moc pěkný to tu teda nemaj. Zato u Váňů na kopci nad městem je to s výhledem, pivem a vodkou o kus lepší, a tak si přivodíme pěknou kocovinu. Druhý den cestou za město (jako jediná schopná řídit) způsobím ve Váňově mastodontním autě menší kolizi (samozřejmě protože Radek blbě naviguje). Naše auto je v pohodě, ale vyrovnání s Kazachem ve starý plechovce nás stojí 200 dolarů. Ale vzhledem ke kazažský praxi, kdy po čas vyšetřování zabavují auta, se to asi i „vyplatí“. Při cestě do kopců za Almátou trochu litujeme včerejšího večírku – Radek se Šimonem na zádech asi nejvíc. Začíná se stmívat, ale náčelník nedovolí rozbít tábor, protože podle mapy někde kousek musí být tábořiště i s chalupou. Nakonec se ukáže, že číst i small print v mapě se občas vyplatí, a tak se drbeme ještě asi 3 hodiny s čelovkama lesem. Alespoň, že ten Šimon se nese. Chalupa je hnusná a neprší, tak táboříme venku. Rozděláme oheň, u kterýho to Šimon zalomí, a vybalíme zásoby vodky. No, zítřejší sestup si taky nezjednodušujeme, ale to je až zítra. Návrat do Almaty, večeře v gruzínský restauraci, poslední večírek u Váňů na terase. Konec líbánek. Na letiště a zpět do české kotliny.