Gruzie a Arménie

Gruzie a Arménie s Hrabákama, krása a nádhera. V součtu asi tři týdny, společně tak polovina. Pár dnů dohromady, pár dnů každej po svým, ideální aranžmá pro zachování zdravýho rozumu a jater.

Po pár společných dnech bloudění po starým Tbilisi a klášterech v okolí, jsme si my půjčili auto a obloukem přes Borjomi vyrazili směrem k Arménii, kde jsme se zase potkali s Hrabákama, kteří mezitím stihli nějaký hory. V Borjomi pár procházek, nejlepší domácí gruzínský jídlo, domácí víno a večírky s kytarou, překrásný skalní město Vardžía a spousta kláštěrů. Pak na jih do Arménie k jezeru Arpi, do cípečku na gruzínsko-arménsko-tureckým pomezí. (Ideální je samozřejmě vstupovat do Arménie s dítětem, jehož druhý jméno je Osman a shodou okolností má ten den triko s nápisem „ISTANBUL: they call it chaos, we call it home“. Vyzkoušeno za vás.) Kolem jezera Arpi úplně zapadlej kraj, kde není kromě nádherný přírody o co zakopnout … možná tak o sušenej kravinec, kterejma tam topí, a podle odéru v našem home-stay ubytování by měl člověk pocit, že z toho i staví domy. Pak Jerevan – reunion s Hrabákama a přibrali jsme do party Plešingerovi, kteří v Jerevanu žijou, a společně vyrazili k vysokohorskému jezeru Sevan. Zajímavé místo – přes den relativně teplo, velmi větrno se specifickými poryvy, povětšinou jsme se spálili, protože člověk prostě nemá pocit, že je v 1900 metrech nad mořem, ale sluníčko pálí… večer zima k nepřežití (naštěstí byl rum). Tam jsme si užili úplně dovolenkovou pohodu – koupání, windsurfing (my s Jeníkem poprvý), jachtění, vycházky, záchrana ohrožených ptačích druhů a jejich dojemné vypouštění zpět do přírody. A pak přes Dilijan s pár zastávkama u různejch kláštěrů (protože kláštery se přece nikdy neomrzí, že jo, děti) zpátky do Tbilisi a dál na sever do Tušetie. Hrabáci šli okruh od Omala a my, jelikož jsme stále ještě větší chůze neschopní, jsme dojeli z druhý strany autem do Shatili a placatili se pár dnů po okolí. Do Shatili dělaj novou silnici, takže se nám cesta tam i zpět natáhla vždy o pár hodin čekání na různých místech, než měli bagristi pauzu na svačinu a buldozery opět prohrábly cestu… ale nutno říct, že to nebylo nezajímavý (pro nás co máme rádi těžkou techniku) a vzhledem k tomu, že děti byly jako obvykle totálně na metál, to ani nebyl zásadní vopruz.

Celou tu dovolenou jsme si s Jeníkem říkali, jak je to jen možný, že jsme v tomhle kousku země 10 let nebyli. Když je to tam tak (ale tak!) fantastický… a pak mi došlo, že už přes pět let žijeme mimo a je pořád co objevovat a ještě se nějak nenašel čas někam se vracet … tak milá Gruzie a Arménie, pevně doufám, že nám to příště nebude trvat tak dlouho, protože by to byla sakra škoda!

P.S.: Měli jsme letos dlouhý léto – poslední před tím, než nám Vašíka uvěznili do školy a už se podívá ven jen o prázdninách –  a stihli toho o trochu víc … tak o tom ještě někdy přístě …