Zabydlujeme se a objevujeme okolí – kam na kebap, kam pro ryby, pro zeleninu, na kafíčko… o víkendech se poflakujeme kolem Bosporu, jedeme to okouknout do Asie… Zvykáme si na to, že kamkoliv se člověk vrtne, vždycky to tam bude narvaný davama Turků. Jeník si zvyká na nové pracovní prostředí a asi hlavně na to, že se do práce chodí v obleku. Musíme pořídit nějaké košile a boty, protože v Praze toho, věru, tolik nepotřeboval. Já chodím na turečtinu, trochu pracuju pro skauty, dělám housewife. Máme se dobře, začínáme se cítit „doma“.
Pár tureckých postřehů z prvních týdnů
- Turci se pěkně oblíkaj. Mladí, staří, všichni. Možná je to tím, že tady neměli komanče a nemaj pokřivenej vkus a sebevědomí 40 rokama šedivýho tesilu. Kdo ví. Každopádně oproti Čechům velkej rozdíl.
- Všechno, co má status sladkýho jídla, je šíleně, ale šíleně sladký. Ale co čekat od národa, kterej se ve velkým krmí baklavama, že?
- Moc se tu nepoužívá internet, teda ve smyslu, že by tam člověk našel nějaké informace. (Ve fejsbůkách frčí dost, ale ono jim to Slunce naše jasné občas zkrouhne.) Většina podniků nebo institucí webový stránky vůbec nemá, nefungujou nebo na nich prostě nic není. Kulturně to mají jinak – raději se doptají, než aby něco zjišťovali předem. Nejjistější způsob, jak se něco dozvědět, je zeptat se.
- Některý procesy tu fungujou jinak, tak jako asijsky. Nedoplatek za elektriku – přijde chlápek, že se to musí do hodiny dojít někam zaplatit nebo že vás odstřihne (i když je samozřejmě k pochybnosti, že by tady cokoliv fungovalo do hodiny). Reklamace díry v podšívce nové bundy (ne v malém obchodě, ale v řetězci Mango) neprobíhá výměnou kus za kus, jak by čekal Evropan, ale sežene se švadlena a ta to opraví. Koneckonců proč ne. Jakákoliv návštěva banky je proces minimálně na hodinu, o návštěvě ciznecký policie nemluvě. Ale všude je hodně živo, hodně se mluví, hodně telefonuje, nabídnou vám čaj.
- Těhotný tu moc nechodí ven. Jsou v ulicích vidět spíš výjimečně. A Turci mají děti rádi a buben je záminka ke konverzaci. Překvapuje je, že nechceme znát pohlaví.
