V Sovětském svazu se tomu říká turistika. Vezmete třicetikilový batoh, jídlo na měsíc, kytaru a dřevěný cepín, a s tím vším vyrazíte do terénů, které v Evropě nazýváme těžkým lezením ve vysokých horách. Vrcholy nejsou podstatné – hraje se na počet zdolaných sedel, údolí a dobu strávenou mimo civilizaci.

Samozřejmě to není tak, že by se tlupa kamarádů jen tak zbůhdarma vydala do kopců. Na takovou anarchii není nikdo zvědavý. Každá skupina má svého náčelníka, zástupce náčelníka, správce vybavení, referenta proviantu, osobu zodpovědnou za vedení deníku, atd. Existuje pevně stanovený program, plní se ideové a sportovní cíle výpravy – a po skončení výletu se píše obšírná zpráva na padesáti stránkách o tom, jak se ideové a sportovní cíle podařilo naplnit, včetně podrobného popisu sebemenších odchylek (cituji: „Turistický program začal o dva dny dříve. Důvodem bylo zakoupení železničních jízdenek na termín o dva dny předcházející původně stanovenému termínu. Uvedená změna neměla zásadní dopad na průběh pochodu.“). Zpráva se posílá do Moskvy, kde zasedne komise, zprávu posoudí, výpravě udělí jeden z pěti stupňů obtížnosti a vše založí do pečlivě vedeného archívu.