Čekání na Osmana

Zpětně mi připadá, že odjet v polovině těhotenství do Istanbulu byla nejlepší věc, která se mi mohla přihodit.

Od pátého měsíce jsem nechodila do práce. A i když jsem pracovala v podstatě až do porodu, bylo to z domova a velmi, velmi omezeně. Vytržení z domácího prostředí také znamenalo absenci veškerého spěchu – kamarádek a kamarádů, kteří člověka „nutí“ spěchat z jednoho kafe na druhé a vysedávat po hospodách nebo postávat u parapetů, aby pak nestíhal jiné věci, které měl dělat místo poflakování. Dodělávání nedodělků v bytě, víkendový „spěch“ za rodiči a zase zpátky, aby se stihl fotbal… Nové město přineslo absenci všeho, co „musím“ a chci ještě stihnout, než budu mít u prsu přisátého kojence. A stresu, že něco nestihnu nebo si už neužiju.

Spadl mi do klína úplně skvělý půlrok pouze pro mne, Jeníka a mimino v břiše. Mohla jsem znovu chodit do školy a učit se turecky, jen tak ležet a čekat, až mimino kopne, bezcílně se potulovat po novém městě, číst si, vyzkoušet upéct všechny ty dorty, co jsem vždycky chtěla umět, spát přes den, kdykoliv se mi jen trochu chtělo, udělat ráno Jeníkovi snídani, vypravit ho práce a těšit se, až zase večer přijde. Bylo to moc prima a už se to nikdy nebude opakovat.

Protože 23.7.2014 se nám narodil Osmánek (jak jsme mu říkali celé těhotenství). Občanským jménem Václav Osman Skuhravý. Tak teď už jen vyplnit stohy papírů a s ďábelskou kombinací Turků a české matriky vyřešit, aby nám z něj udělali taky Čecha.

P.S.

Tak prozatím minimálně na turecké straně ta administrativa moc ďábelská nebyla (…překvapení!) – uvidíme, jak se s tím poperou na našem konzulátu. Procházkou jsem dorazil z domova na matriku, tam se mě ujal hodnej tureckej strejda, a i když k vyřízení byly potřeba podpisy a razítka z pěti různých přepážek (včetně té, která byla schovaná v mikro-kumbálu v posledním patře až na konci chodby a člověk si připadal, že bude muset odstranit ze dveří pavučiny a z úředníka mech, kterým stačil obrůst od poslední návštěvy), vše bylo hotové za méně než půl hodiny. Včetně gratulačního projevu jejich největšího matrikového vedoucího. I když neměl kníra, což je u turecké byrokracie trochu zklamání.

Ale čekání bylo opravdu fajn – na minimum se redukovaly večery prosezené po hospodách, fotbal tak jednou týdně, no měli jsme prostě čas na sebe a bylo to prima. A když pak Andulce začaly kontrakce, jenom poslat e-mail kolegům, že dva týdny nebudu a mohlo to nastat.